Život & dílo
1. Cesta těla
„Na nebi Církve vzešla nová hvězda.“ Touto markantní větou začal tehdejší kardinál Joseph Ratzinger kázání, které měl v předvečer blahořečení Anny Schäfferové v Římě. Byl 6. březen 1999.
Zatím již byla Anna Schäfferová svatořečena, a to 21. října 2012 papežem Benediktem XVI. Její hvězda nyní září pro celou katolickou Církev po všem světě. Dříve však než dosáhla zenitu na nebi Církve sv., musela ujít dlouhou cestu. Ta začala v její rodné vsi Mindelstetten, ležící asi 20 km severovýchodně od Ingolstadtu. Tam přišla na svět 18. února 1882. Vyrůstala v prosté rodině řemeslníka jako třetí ze šesti dětí. Z obecné školy nosila domů nejlepší vysvědčení. Další vzdělání jí však zůstalo odepřeno. V lednu 1896 jí zemřel otec. Tehdy Anna pracovala už půl roku v jedné domácnosti v Řeznu. Následovala zaměstnání v Sandersdorfu, Landshutu a konečně v myslivně v Stammhamu.
Tam se udála ona nehoda, která způsobila, že se zhroutil celý její životní plán. Psal se 4. únor 1901. Byl den prádla. Anna spolu s další služkou měla na starost prádlo, které se vyvářelo v kotli. Roura od kamen se trochu uvolnila. Anna tedy vylezla na kraj kotle, aby závadu opravila. Uklouzla a spadla do kotle s vařícím louhem. Přitom si opařila obě nohy až ke kolenům. Převezli ji do okresní nemocnice do Köschingu. Všechny pokusy o vyléčení ztroskotaly. Lékaři je nakonec vzdali a čekalo se už jen na Anninu smrt. Avšak Anně ještě nebylo určeno zemřít. Její stav se znovu stabilizoval, takže smrt už bezprostředně nehrozila. Po třech měsících ji z nemocnice propustili, protože tam pro už nemohli nic udělat. Tímto úrazem začala pro Annu těžká cesta utrpení. Popáleniny nepřestávaly bolet. Nohy se nehojily. Zůstaly na nich otevřené rány, které stále hnisaly. Ačkoli se o ni pravidelně staral domácí lékař, nedokázal na jejím ubohém celkovém stavu nic změnit. Ani oba pobyty na univerzitní klinice v Erlangenu (pokaždé několikaměsíční) nepřinesly žádný úspěch. Terapie, které tam lékaři používali, byly tak bolestivé, že Anna na ně vzpomínala s hrůzou. Několikrát jí násilně ohýbali a lámaly klouby, ztuhlé dlouhým ležením, aby mohla znovu hýbat nohama. I to bezúspěšně.
2. Cesta duše
Dětství
Její sestra Kathi popisuje Annu jako normální dítě. Avšak maminka pozorovala, že Anna už jako dítě byla jiná než její vrstevníci. Navykla si uchylovat se čas od času do tichého koutku, aby se modlila. Bůh zjevně již záhy položil svou ruku na toto děvče, aby ji pomalu přitahoval k sobě.
V den svého prvního svatého přijímání, bylo to 12. dubna 1893, měla Anna hluboký náboženský zážitek, který ovšem nijak blíže nepopisuje. Po letech jen poznamenala, že tento den byl nejkrásnějším v jejím životě. Snad pod vlivem tohoto zážitku napsala ještě téhož dne dopis Ježíši, v němž mu slíbila několik závažných věcí: „...učiň se mnou, co chceš... Chci ti podávat zadostiučinění, a chceš-li, můj Ježíši, udělej ze mne smírnou oběť za všechnu hanbu a urážky, kterých se proti tobě lidé dopouštějí...“ Tato nabídka, kterou Anna učinila Pánu, prozrazuje, že už jako jedenáctileté dítě měla charakter, jež ji uschopňoval nasadit se naplno. Snad při svém obětování Pánu myslela na vstup do nějakého řádu a na práci sestry v misiích, ale určitě ne na to, co ji později postihlo.
Vždyť ještě minimálně dva roky po svém úraze doufala v to, že se znovu uzdraví.
Mládí
Maturity
V 16 letech se Anna Schäfferová zasvětila Matce Boží. V záslibné formuli stojí: „Já ... volím si tě dnes za svoji ochránkyni a přímluvkyni a činím pevné předsevzetí, že tě nikdy neopustím...“ Anna měla po celý svůj život velmi důvěrný vztah k Matce Boží, která jí pomáhala vydržet utrpení. Později se jí Maria často zjevovala ve snu.
V červnu roku 1898 měla Anna Schäfferová vizionářský zážitek, který jí hluboce otřásl. Sama ho sepsala. Zjevil se jí Ježíš v podobě dobrého Pastýře a oznámil jí, že bude dlouho a těžce trpět. „Měl v ruce růženec; mluvil ke mně i o modlitbě růžence, a že než mi bude 20 let, že budu muset mnoho a mnoho trpět...” Anna v panice opustila příští den Landshut a nedala se pohnout k tomu, aby se vrátila do svého zaměstnání. Její reakce byla lidsky pochopitelná. Ani později utrpení nevyhledávala, jen ho oddaně přijímala.
Doba dospívání
Anna v jednom dopise naznačuje, že asi dva roky zápasila o to, aby přitakala ke svému těžkému údělu a poznala v něm Boží vůli, jak to slíbila v předsevzetí učiněném při prvním sv. přijímání. Asi za devět a půl roku po jejím úrazu (4. října 1910) jí Ježíš potvrdil ve vidění: „Tebe jsem přijal jako oběť ke smíru mé nejsv. Svátosti. Od teď budeš při svatém přijímání pociťovat bolesti mého svatého utrpení, jimiž jsem vykoupil tvé ubohé nic. Trp, obětuj a usmiřuj v tiché skrytosti.” Ráno onoho dne, když z farářovy ruky přijímala sv. přijímání, zasáhlo ji pět ohnivých paprsků jako blesky do rukou, nohou a do srdce. Píše: „Hned začaly nekonečné bolesti v těchto tělesných údech... Trpěla jsem tak bez přerušení od října 1910. V některé dny se bolesti často velmi stupňují, zvlášť ve čtvrtek a pátek a o nedělích a svátcích.”
Tím Pán zušlechtil utrpení své služebnice a spojil ho se svým. Ona sama se snažila – když už musela trpět – dělat to jako On: ne vzpurně nebo s handrkováním, nýbrž v oddanosti, v ochotě k oběti, v lásce. Tak jako Pán na kříži až do nejkrajnější nouze zachoval lásku (Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí), tak chtěla vytrvat i ona. Na konci napsala: „Naučila jsem se tě milovat v utrpení.” To je nejtěžší, ale také nejvyšší cesta následování.
V tomto postoji se její modlitba stále více prohlubovala, a to mnohdy až do mystické zkušenosti. Růženec pro ni byl nazíráním Ježíšova života. A když kvůli bolestem nebyla schopna delší modlitby, vysílala k nebi krátké větičky jako střelné modlitby. Pán jí daroval milost ustavičné modlitby, takže nepostrádala jeho přítomnost ani tehdy, když přijímala návštěvy a bavila se s nimi.
Nejvíce síly čerpala z téměř každodenního svatého přijímání. Píše: „Jak šťastná jsem pokaždé po sv. přijímání, to perem nemohu vypsat... V oněch svatých hodinách jsem často tak blažená, že bych neměnila s žádnou světskou kněžnou, ba ani za celý svět bych nevyměnila své bolestné lůžko...” V těchto okamžicích ji posiloval Pán. Neobtížil ji pouze těžkými kříži, ale daroval ji také nebeskou útěchu.
Anna vrůstala stále více do tohoto postoje lásky, který přejala od Pána. To ji uschopňovalo věnovat se strastem a záležitostem lidí. Psala povzbuzující dopisy, přijímala návštěvníky, přijímala jejich prosby a přislibovala modlitbu. Ona, tak bezmocná, že sama ani nemohla spustit nohy z postele, se stávala stále více pomocnicí ostatních. Na konci zářila už jen oddaností a láskou. Utrpení se jí stávalo stále více prostředkem, kapitálem, kterým zesilovala svoji modlitbu za druhé. Tím se připodobňovala Pánu Ježíši, a tak šla vstříc svému naplnění. Dne 5. října ji Pán vzal do svého nebeského Království. V okamžiku smrti se ještě jednou z posledních sil modlí: „Ježíši, tobě žiji!” Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných...
